Říjen 2018

Spřátelení blogů

10. října 2018 v 15:47 | natalieanne
Let's be friends!
Rozhodla jsem se udělat nábor do SB! Přihlašovat se můžete pořád! Budu to časem kontrolovat. :)
Jen je nutné pro vás udělat následující:

1. 1x týdně mi napsat nějaký komentář pod článek nebo ho alespoň ohodnotit (ty modré hvězdičky pod článkem).
-Pokud žádný článek ten týden nebude, tak samozřejmě nic číst nemusíte. :D
2. Co se týče komentářů, tak zábrany nejsou. Vyjadřte se nejlépe k tématu a nemusí být nijak závratně dlouhé.
3. Navzájem se budeme mít někde viditelně na blogu :)

No a abych věděla jakou přezdívku byste chtěli u mě na blogu, tak mi do komentářů napište:
1. svou přezdívku
2.vaše oblíbené jídlo♥ (aby ta komentářová sekce nebyla tak nudná) :D
3. a samozřejmě váš blog (pokud ho máte už v té kolonce web, tak to není nutné)

Moc se těším na ty nové zajímavé blogy, které vám mohu slíbit, že učitě budu číst.
Dám Vám na blog vědět, jestli vás beru.♥

MŮJ PŘÍBĚH

9. října 2018 v 18:19 | natalianne
Tak.. kde vlastně začít?
Ani nevím, proč vlastně píšu tento článek. Možná proto, že nevím jak se začíná s blogem. Jak jsem se k tomu blogování vlastně dostala? No psal se rok 2010 a já jsem objevila tuto doménu, co v té době letělo za blogy je až neuvěřitelné :D. Nu o mé blogové minulosti se tu raději bavit nebudeme. Chtěla jsem se spíše rozepsat nad tím, co mě vlastně přinutilo nebo dostalo k tomu založit tento blog a odhodlat se na něj psát. Už dlouho procházím těžším obdobím (jako každý z nás). Od útlého věku jsem začala mít emetofobii. Což je vlastně panický strach ze zvracení a vše kolem něj. Je to úsměvné i mě, ale bohužel je to tak. Šel čas a přidaly se k mému strachu i úzkosti a paniky. Tenkrát se to ještě nedělo tolik a jeden čas už vůbec a dokonce jsem si myslela, že budu mít klid do konce věků. Asi jsem to zakřikla. Od prosince 2017 se spustil nějaký můj ''spouštěč paniky''. Odmítala jsem chodit do školy (tenkrát ještě na základku) a myslela jsem si, že jse se mnou něco fyzicky špatně. Že mě to břicho bolí z nějakého důvodu. Takže jsme samozřejmě lítali po doktorech, kde se vlastně vůbec nic nepotvrdilo. Časem jsem odmítala i chodit ven. Pak jsem začala brát prášky (antidepresiva) a začala jsem chodit na terapie. Začala se to trochu lepšit. Už jsem dokázala dělat mnoho věcí, ale škola byla pořád obrovský problém. Takhle se to táhlo a táhne až do teď. Lepší se to, horší se to, zvyšuji dávku, snižuji dávku, je to v podstatě to samé dokola, ale horší je to, že teď už jsem vlastně na střední a všechno je o hodně těší a důležitější. Momentálně s tím bojuji jak nejvíce mohu. Snažím se zaměstnat se ve všech směrech, ale občas je ta úzkost a strach nad moje síly. Chtěla jsem založit tento blog pro takovou menší dokumentaci psychologického světa a dát vám všem za obrazovkou vědět, že v tom nejste sami a já taky bojuji a my to zvládneme.
Děkuji moc všem, kdo si přečetli tento článek! Budu ráda, když se spřátelíme, protože zbožňují číst jakékoliv blogy bez ohledu na téma. :)